„Nemůžeš srovnávat Česko a Polsko. Vy jste pro nás španělská vesnice, jako my pro vás. Nevíte co je to kopr, pivo jsme vás naučili pít my, k filé jíte rýži, a neustále loupete slunečnicové semínka.“ Tato slova zazněla roku 2007 při internetové diskuzi, která se na serveru Aktuálně.cz strhla po úrazu českého skokana J. Mazocha v polském Zakopaném. Národní stereotypy a předsudky, které tenkrát v diskuzi s velkou intenzitou vypluly na povrch, pak výborně analyzoval František Šulc v čláku Pepiczki, Polackenkopfové a ti další , ve kterém konstatoval, že „lidé ve střední Evropě stále žijí v zajetí mýtů a klišé vzniklých během formování našich národů v 19. století“.

Rok před tím vyšla v Polsku kniha Gottland od novináře Mariusze Szczygieła (a stala se bestsellerem). Autor v ní podle vlastních slov sleduje příběhy, které často vylučují jednoznačné hodnocení: „Byl Baťa tyran, nebo dobrý pán? Byla Lída Baarová kolaborantka, anebo žena, která se sna­žila - jako celý český národ - přežít v těžkých pod­mínkách“? Celá kniha nese ovšem jméno po K. Gottovi, ten se podle Szczygieła stal v české desakralizované společnosti čímsi posvátným. „Svět bez boha podle autora není možný, a tak i v nejateističtější zemi světa, jíž je Česko, hraje sedmašedesátiletý zpěvák důležitou roli. Roli ,mein Gott‘“. Zde ovšem připojme, že své „kultovní“ až zbožštělé zpěváky mají i země – řekněme – s mnohem vyšší účastí na nedělních bohoslužbách (viz Elvis Presley), a nazvat celou naši zemi po Gottovi je opravdu na samotné hranici mezi vtipnou novinářskou metaforou a nebezpečným zploštěním. V tomto smyslu autor (navzdory svým záměrům) u některých mohl jen potvrzovat steretypy, které v Polsku o Češích existují: tedy jako o lidech bez ideálů, schopnosti transcendence, ochoty za něco bojovat. Ostatně z téhož důvodu má prý podle Mari­usze Surosze v Polsku úspěch videoklip Jóžin z Bážin od Ivana Mládka: Mládek a jeho kolega prý vyhlížejí přesně tak, jak si „Poláci přejí vidět Čechy. Mládkova skupina vypadá jako Švejci nebo Hrabalovy postavičky u piva - jsou směšní a trochu přihlouplí. Splňují tedy ,naše polské očekávání‘“.

Dva roky po úspěšném českém vydání Gottlandu, tedy letos, u nás vyšla publikace Štěpána Pellara Hrdí orli ve smrtelném obklíčení. Polské stereotypizované vidění moderního světa. Ve faktograficky nesmírně bohaté knize se autor zabývá tím, jaký byl v polských dějinách vztah k Židům. Ukazuje, že jestliže ještě dnes je polská studentka schopna prohlásit „jak já nenávidím Židy“ a podle autora to má přitom znamenat pouze „jsem Polka“, pak to není vůbec náhoda. Židé totiž podle Pellara představovali nejvhodnější skupinu, vůči níž se Poláci mohli vymezovat a vytvořit tak identitu, která by je spojovala všechny bez ohledu na zábory (tedy ke kterému z okolních států patřila daná část zaniklého Polska) a hlavně stavy. A to nejen šlechtu a měšťanstvo, ale zejména chłopy, o které při budování moderního národa, respektive rozšíření polského kolektivního vědomí, muselo jít především. Na vesnici Židé znamenali nejčastější dostupnou a hmatatelnou formu odlišnosti. Rolníci se s nimi setkávali přímo ve vsi nebo v nedalekém městečku, kdežto Ukrajince, Bělorusy, Litevce či Němce mohli vidět jen na etnicky smíšených územích. S nimi tedy většina vesnického obyvatelstva neměla moc příležitostí přijít do styku, natožpak dostat se do konfliktu. Ve srovnání s etnicky polskými chłopy žili na venkově Ukrajinci, Bělorusové a Litevci úplně stejně. Navíc polští chłopi původně o sobě neuvažovali jako o Polácích, ale jako o křesťanech, tedy jako o lidech, kteří jsou nežidé. Rodící se moderní polskost se tak začala opírat o poznání, že Poláky dělá z lidí fakt, že jsou především ne-Židé, ať už s ohledem na konfesi, nebo národnost. A tak antisemitismus jakožto nejmodernější složka polské identity začal představovat jakousi náhradní unifikační platformu třetího stavu. V rámci tohoto kontextu autor vysvětluje také pogrom v Jedwabnem, který roku 1941 na svých židovských sousedech spáchali sami Poláci, i to, jak se s tímto traumatem polská společnost dodnes vyrovnává. Oceňuje přitom, že dnes už v Polsku existují lidé schopní prohlásit, že „ve svobodné zemi se mezi národní symboly zřídkakdy přidávají nová hesla, ale Poláci mezi ně jedno zařadili: heslo Jedwabne znamená naši odvahu mluvit o těžkých věcech“. Z převážné části ovšem Pellarova kniha pojednává o přetrvávajícím polském antisemitismu, a u nezasvěceného čtenáře může vpodstatě zase posilovat představy o Polsku jako zemi obývané nevzdělanými tradicionalistickými katolíky. Stereotypy Čechů jako lidí bez ideálů a víry a Poláků jako zpátečnických papeženců jsou ovšem navzájem jakýmisi převrácenými zrcadlovými obrazy (jak napsal Tim Snyder, „stereotypní obraz, který o sobě navzájem mají Češi a Poláci, je negativem vlastního národního obrazu“).

Stojí zato si připomenout, že dnes sice v naší zemi coby misijních končinách působí přes stovku katolických kněží, ale křesťanství kdysi do Polska přicházelo právě prostřednictvím naší země. A druhým nejvydávanějším českým autorem je tam dnes po Bohumilu Hrabalovi - P. Tomáš Halík. Ten sám uvádí, že jeho knihy vycházejí v mnoha jazycích, ale jednoznačně nejvíc v polštině, přeloženy jsou dnes prakticky všechny. Jak dodává politolog Maciej Ruczaj působící v Polském institutu v Praze, v poslední době jsou publikovány v podstatě okamžitě po jejich českém vydání. Na moji otázku, jak může Halík změnit obraz Čechů v Polsku, mi Ruczaj odpověděl, že jeho knihy jsou významným připomenutím toho, že i v Čechách existuje katolické myšlení, což do běžné představy Poláka samozřejmě nepatří. Ruczaj dále tvrdí, že Halík je poměrně významným hlasem debaty uvnitř samotné polské katolické církve, jeho knihy slouží jako arzenál argumentů jejích liberálních kruhů, a v tomto smyslu „Halíkovo psaní zapadá do celkové projekce Česka na polské intelektuální scéně jako ,české idylky, lepší země, zbavené některých démonů, které Poláky pronásledují‘“. Odpovídají této skoro „exotické“ a naprosto nerealistické verzi Česka nějaké české představy o Polsku? Snad některé texty J. Topola, v jehož Sestře se píše: „V mládí jsem občas chtěl být Polák… Indiáni už byli mrtví. Poláci mlátili policajty. Modlili se. Vodka. Romantika vždy a ve všem“? Nevím, každopádně i my Češi máme své démony. A pokud nedávno po fotbalovém zápase Česka a Polska v internetové debatě jakýsi Čech napsal, že „Poláky nebere nikdo vážně“, protože si je mezi sebou nadlouho rozdělily velmoci, pak v tom asi zaznívá i náš „mnichovský komplex“. Přitom vyrovnání se s našimi zrcadlovými obrazy by právě znamenalo také vypořádání se i s našimi traumaty.

Prostor 84: Časopis pro společnost, politiku, kulturu a umění. Vydalo Sdružení pro vydávání revue Prostor, 2009.